
"Na světě jsou šťastné pouze děti. A ani ty ne na dlouho."
Chtěla bych vrátit čas. O nějakých pár let. Chodila jsme do školy na vesnici, měla jsem tam kamarády a mírně pošahanou učitelku. Ale nevadilo mi to. Ty dva roky jsem byla šťastná.
Pak jsem přestoupila do jiný školy a všechno šlo do hajzlu. Docela dlouho jsem si tam nemohla zvyknout a už se vážně těším na to, až z tý třídy vypadnu. Pár lidí mi chybět bude, to jo. Ale některý teda vůbec.
Jako malá jsem nic neřešila. Jak vypadám, co si o mě kdo myslí. Teď? Akorát sedím doma, lituju se a nejradši bych brečela. Ne, spíš bych hystericky řvala a mlátila do všeho kolem sebe. Dost často mívám pocit, že na mě každej sere a všichni přilezou jen, když něco potřebujou. Možná to je jen můj pocit, ale možná taky ne...
Proč jedinej kluk, kterej se o mě zajímal byl týpek, co mi pořád vykládal o tom, kolik na Silvestra vykouřil cigaret a že teď asi bude muset s kouřením přestat, protože krabička stojí skoro 80 korun. Snad nejsem tak hnusná a snad nemám tak hroznou povahu, aby se mnou žádnej kluk nevydržel. Už mě nebaví poslouchat ty kydy typu Na kluky máš ještě dost času, jednou si nějakýho najdeš. Já nechci čekat na nějaký "jednou".
Tolik bych si přála potkat nějakýho kluka. Nemusel by to bejt žádnej princ na bílým koni. Ale normální, hodnej a aspoň trochu hezkej kluk. Takovej, kterýmu by nevadilo, že nemám úplně ideální postavu a každou chvíli mám ruce samej strup od toho zasranýho ekzému. Copak se nikdo takovej nenajde?
mno to o tych stavoch ked places a mas chut plakat a vsetko roztrieskat taq.....to veeeelmi dobre poznam...