Teď jsem si přečetla, že na světě trpí hlady už víc jak 1 miliarda lidí! To je přece naprosto hrozný číslo.
My si jídla nevážíme, vyhazujeme ho do koše (vidím to u nás ve třídě) a děti v Africe by dali cokoli za suchou housku, kterou po sobě moji prudce inteligentní spolužáci hážou.
Četla jsem jednu knížku, Květ pouště. Napsala ji Waris Dirieová, která pochází ze Somálska a v současné době žije ve Spojených státech. Tu knížku vám doporučuju, je hrozně zajímavá.
Waris v ní popisuje, jak utekla od svojí rodiny. Otec ji totiž chtěl provdat za starého muže, od kterého by za to dosatal několik velbloudů. Waris nějaký čas žila v hlavním městě Somálska, potom se s rodinou svého strýce, velvyslance, dostala do Londýna. Do Somálska se vrátila až v osmadvaceti letech, patnáct let poté, co utekla. Waris Dirieová bojuje za práva afrických žen a je vyslankyní OSN. V knížce mě kromě jiného zaujal tenhle úryvek:
Moje rodina zápasila každý den, aby se najedla. Koupě pytle rýže byla pro nás velká událost. V téhle zemi (USA) existuje takové množství jídla a různých druhů, že to každého, kdo sem přijede z Třetího světa ohromí. Bohužel se mnoho Američanů zabývá tím, aby nejedli. Na jedné části světa zápasíme o potravu, na druhé lidé platí penězi, aby zhubli.
Pro je na světě tolik nespravedlnosti? Proč někdo hladoví a jiný dělá všechno proto, aby jíst nemusel?