"Žádný muž na světě nestojí za slzy. A ten, který ano, tě nerozpláče."
Na tenhle citát si vzpomenu vždycky, když se mi chce kvůli opačnýmu pohlaví brečet, řvát a nadávat na všechno kolem. Ale někdy bych se nejradši vykašlala na ty dvě věty, na svou hrdost i na svý rozhodnutí, že kvůli žádnýmu klukovi na světě neuroním jedinou slzu. Někdy bych se nejradši s hlavou zabořenou do polštáře vyřvala. Ale nejde to... nvm proč, jsem asi divná.
Chtěla bych vrátit čas. Tak do poloviny listopadu. Aspoň jsem se mohla tešit na víkendy a na to, že ho uvidím. Nejsem žádná hloupá naivka, abych si dávala, nedej bože, nějaký naděje. Mě stačilo ho jen vidět.
Na co se můžu těšit teď?! Leda na to, že za necelý tři měsíce jednou provždy vypadnu z tý pitomý základky. Zbavím se tý děsný učitelky na tělocvik, kterou nenávidím. Hrozně ji nenávidím. Ale přijdu na SŠ, kde nebudu skoro nikoho znát. A se svejma seznamovacíma schopnostma se s někým začnu bavit možná na maturitním plese. V září začnou taneční a všichni se mě budou ptát Jdeš taky? A co budu říkat? Zřejmě ne, nemám s kým. Už to vidím. Buď nepůjdu vůbec a nebo s tím, kdo na mě zbyde. Super vyhlídky.
Proč jsem, sakra, taková? Proč se trápím kvůli někomu, koho v podstatě neznám a on nezná mě? Proč se nedokážu normálně bavit s klukama a s novejma lidmi? Proč musím bejt, k****, až takovej introvert? Já vím, že být introvert není vůbec nic špatnýho. Já jsem na to vlastně docela hrdá. Každej o sobě tvrdí, že je hrozně otevřenej, společenskej a podobný kecy. Já jsem prostě trochu jiná. Radši si čtu než abych někde pařila do čtyř do rána. Ale taky mě nebaví furt sedět doma. Někdy bych ráda vyrazila taky ven. Samozřejmě mám kamarádky, ale opravdu dobrou vlastně jen jednu. Za nic bych jí nevyměnila, protože mám pocit, že mě někdy chápe jen ona. S ostatníma si poslední dobou nemám moc co říct. Přijde mi, že řešej úplný blbosti. Mě je celkem jedno, jestli se ta či ona skupina rozpadne nebo bude mít novýho člena.
Mám náladu pod psa, asi ještě omrknu vaše blogy a půjdu si dál snít svoje sny, co se nikdy nestanou skutečností.