Dneska jsem dočetla fakt zajímavou knížku. Její název je Květ pouště. Je to příběh Waris Dirieové, dcery somálských kočovníků, která utekla od rodiny kvůli tomu, že ji chtěl otec provdat za o hodně staršího muže a výměnou za ni by dostal několik velbloudů. Waris v knížce líčí, jak se dostala do hlavního města Somálska, odtud s rodinou svého strýce velvyslance do Londýna. Do rodné země se vrátila až v osmadvaceti letech, patnáct let poté, co utekla. Stala se z ní modelka a vyslenkyně OSN. Bojuje za práva afrických žen a za zákaz ženské obřízky (v tý knížce o tom taky píše, muselo to být strašné).
Z celého příběhu mě hodně zaujal tenhle úryvek:
Moje rodina zápasila každý den, aby se najedla. Koupě pytle rýže byla pro nás velká událost. v téhle zemi (USA) existuje takové množství jídla a různých druhů, že to každého, kdo sem přijede z Třetího světa ohromí. Bohužel se mnoho Američanů zabývá tím, aby nejedli. Na jedné části světa zápasíme o potravu, na druhé lidé platí penězi, aby zhubli.
Je to fakt. Ve vyspělých státech (a tedy i u nás) je dostatek jídla. A někde lidé celé dny hladoví. Neustále se zabýváme tím, jak zhubnout a pokud možno jíst co nejméně, o pár tisíc kilometrů dál by za potravu dali cokoliv. Nechci skončit tak, že nebudu chtět nic jíst. Nechci. Přijde mi to jako výsměch všem těm malým africkým dětem, které denodeně trpí a umírají hlady...
Četla jsem, ta ženská obřízka je hrozná!
Musí to hrozně bolet, nedovedu si to představit, že by mi třeba nožem něco řezali..